Kouření doutníků je jen pro majetné
Netřeba komentovat při pohledu na naše ceny. Již od vzniku firmy Čoud se řídíme mottem Dobrý doutník neznamená drahý doutník!
Na to, abych mohl kouřit doutníky, potřebuji humidor.
Toto je mýtus. Ano, humidor je pěkný a do jisté míry i praktický doplněk nábytku, udržující doutníky na požadované vlhkosti. Humidory ale považujeme víc za přepychové zboží než za nezbytný doplněk pro denního kuřáka doutníků. Vlhký doutník je třeba udržet vlhký, to ale při troše praxe lze snadno dokázat i bez humidoru. Je-li doutník či celý balík v jakémkoliv malém uzavřeném prostoru vhodné vlhkosti, zcela to postačuje. Výrobci obvykle udávají požadovanou vhlkost 72%. Je ale ověřeno, že při nižší vlhkosti, pokud nedojde k úplnému rozeschnutí a popraskání při vlhkosti někde kolem10% a níže, lze doutník snadno opět dovlhčit umístěním do vlhkého prostředí na několik dnů Naopak při vlhkosti 80% a více doutníky rychle a snadno chytají plíseň.
Vložíme-li tedy doutník do neprodyšné krabice nebo sklenice s víkem a vedle umístíme misku s mokrým papírovým ubrouskem, během několika dnů je doutník opět vlhký, na pohmat – stiskem mezi palec a ukazovák – pružný.
Jinou možností je následující postup: na plochou misku nalijte malé množství whisky – na jeden doutník méně než čajovou lžičku – a doutník v ní poválejte. Pak ihned, aby neoschl, vložte do skladovacího prostoru, třeba do igelitového zipového sáčku anebo alobalu a ponechte jeden a více dnů. Doutník pak homogenně natáhne příjemně aromatizovanou vlhkost.
Poznámka: za plíseň jsou někdy mylně považovány drobné světlé tečky (pod zvětšovacím sklem tvaru kuliček, bělavých až šedohnědých). To ale bývá krystalizovaný tabákový olej, toto je normální jev a není na závadu kouření.
Vyhasne-li doutník, už jej nelze znovu zapalovat.
To je hloupost, která se dostala i do jakési české brožury o doutníkách. V tomto případě šlo o záměrné klamání kuřáků za účelem větší spotřeby doutníků.
Jestliže Vám doutník vyhasne, i opakovaně, prostě ostrým předmětem očistěte ohořelý konec, aby se odstranilo co nejvíce dehtu, potom ostrým plamenem konec opalte, aby se dehet spálil a teprve potom zvolna začněte plamen natahovat. Tato metoda někdy nefunguje při kouření v chladném sychravém počasí. Tam se ale i bez vyhasnutí po vykouření větší části doutníku objeví pachuť, kvůli které je třeba skončit.
Doutníky dělíme na vlhké neboli ručně vyráběné longfilery a suché neboli strojově vyráběné shortiflery.
Stejná hloupost ze stejné příručky. Zda je doutník suchý nebo vlhký je dáno jeho výrobou a určením. Suché doutníky se ve výrobě méně utahují, aby po doschnutí nepraskaly, konstrukce je prostě jiná. Jsou ostřejší chuti, ale mají svá vyhledávaná specifika a navíc nejsou náročné na skladování. Mezi suchými doutníky jsou i poměrně drahé značky, které zrají a dosušují se celé roky.
Naopak řada zvučných značek ručně vyráběných doutníků má své shortfilery . levnější modely, ve kterých se zpracovávají zbytky (krátkého) tabáku téže kvality, který prostě zbyl z výroby longfilerů.
Doutník zapalujeme jedině zápalkou, ne zapalovačem.
Tenhle mýtus vznikl ze starého zvyku připalování cedrovým dřívkem – ano, to může přidat příjemnou chuť a dodnes se používá, k tomu je určená cedrová dýha, do které jsou některé doutníky zabalené. Jde ale více o obchodní trik než o skutečný požitek.
Naopak zápalky jsou máčené v parafínu a ten, stejně jako jiné ropné produkty, vhodný není. Je zde totiž zásadní rozdíl mezi zapalováním cigarety a doutníku, a to v době připalování. Cigareta prostě benzínovým zapalovačem načichnout nestihne.
Plynové zapalovače jsou pro doutníky velmi vhodné, asi nejlepší jsou tzv.svářečky s úzkým ostrým plamenem, tohle drahé a poruchové zařízení ale není nutností. Obyčejný plynový zapalovač bohatě postačí.
Doutníky rozhoříme bez tahání – nejdřív propalujeme, pak doutníkem máváme, aby se rozhořel.
Ale ano, toto nikomu nebereme, u dražších doutníků se to někdy dělá, po letité zkušenosti ale nemůžeme potvrdit výrazný rozdíl v následné chuti doutníku. Jde tedy spíše o malé divadélko ve společnosti než o skutečnou potřebu.
Dámy kouří tenké doutníčky.
Hloupost nad hlouposti. Ano, mohou, pokud mají kouření doutníčku jako módní doplněk. Pokud si ale dáma chce skutečně vychutnat chuť doutníku, potom, má-li nabídku téhož tabáku v silnější variantě, zvolí tento větší průměr. Důvodem je pravidlo, že čím je průměr větší, tím je chuť jemnější. Toto je dáno rychlostí proudění vzduchu hořící částí, ve fyzice známý zákon o spojitosti proudění. Naše Minitos jsou z tohoto důvodu ostré doutníčky pro krátké pauzy.
Ano, je možno sladit i požadavek dámy na chuť i image, k tomu nabízíme Panatela selectión, to už je opravdu luxusní kouření do jakékoliv společnosti a k jakýmkoliv šatům. Přitom jsou panately stejně dobře vhodné pro muže, milovníky jemných chutí tabáku.
Pravé doutníky jsou jenom z Kuby.
Prosíme o omluvu u těch z Vás, kteří jsou už tímto mýtem unaveni, ale pro ucelený přehled mýtů jsme se rozhodli tuto hloupost zde uvést.
V celém Karibiku, Středí Americe a části Jižní Ameriky se velmi dobře daří tabáku a zkušenost s pěstováním a výrobou doutníků je v celé této části světa obrovská. Kolébkou doutníků jsou ale Kanárské ostrovy. Poté, co byl tabák z Ameriky dovezen, s úspěchem se pěstoval na Kanárských ostrovech a postupně se tam tabákový průmysl vyvinul natolik, že jak pěstitelé, tak výrobci doutníků byli oprávněně považováni za ty nejlepší na světě. Když se pak na Kubě objevil problém zaměstnanosti otroků – prostě jich bylo moc a bílí se začali bát – černé otroky bylo třeba zaměstnat. V oblasti se dobře dařilo tabáku a cukrové třtině. Kanárští osadníci proto byli kolem roku 1750 vyvezení na Kubu, zejména do okolí Havany a Santiaga, aby rozvinuli pěstování obou plodin i jejich zpracování. Tím začala éra kubánských doutníků a kubánského rumu. Stejně dobře a podobnou historii má ale i pěstování tabáku a výroba doutníků (a rovněž cukrové třtiny a rumu) v celé oblasti, a tak řada skvělých značek doutníků (i rumu) pochází z Dominikány, Hondurasu, Kostariky, Nicaraguy i dalších zemí. Rovněž Indonésie se velmi vypracovala a tak stejně dobré doutníky pocházejí z opačné strany globu. Naopak řada špatných doutníků má svůj původ na Kubě. Kubáni o mýtu, za který děkují americkému embargu, dobře vědí a dobře ho umějí využít. (Johne Kennedy, 3.2.1962, http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=58824 ). Díky němu jsou schopni dobře prodat i odpadky, na kterých si ještě někdo pochutná: přece kouří kubánský doutník, tak musí být dobrý!
